Konec druhé světové války přinesl velkou, ale přitom složitou výzvu Moskvě, jakým způsobem zúročit své nesporné vojenské a diplomatické úspěchy. Již od Jaltské konference bylo nesporné, že zóny vlivu jednotlivých velmocí budou určeny rozsahem jejich armádami obsazených území. Prvořadým handicapem Sovětského svazu byla skutečnost, že Evropa na východ od Labe a Vltavy byla méně rozvinutou oblastí, ale podstatný rozdíl mezi Východem a Západem byl především v politické anatomii států v jednotlivých zónách. Zatímco západní část byla hotova k politické regeneraci na úrovni předválečných poměrů a své tradice, sovětskou zónu vlivu tvořily především státy patřící do původní protisovětské aliance (Maďarsko, Ru-munsko, Bulharsko) s tradicí nepříliš demokratického uspořádání s výrazným sklonem k fa-šismu. Výjimku v sovětské zóně vlivu tvořily vlastně pouze dva subjekty, Československo a Polsko. V optice jara 1945 i mezi těmito dvěma státy existoval zásadní rozdíl. Polsko, ověnčené sice gloriolou hrdinného odporu a umučeného národa, ale stíhané vždy velmi složitými vztahy k mocným sousedům, nemělo ani zdaleka jednoznačnou politickou reprezentaci pro poválečné uspořádání. Především ale bylo tranzitní zemí pro realizaci okupačního režimu ve východním Německu. Muselo se proto jevit Moskvě jako poměrně reálné, že v těchto zemích, ať již jako vítězná velmoc v poraženém státě, nebo jako falešný spojenec, prosadí bez obtíží svůj politický i mocenský vliv. Naopak z tohoto hlediska byla situace Československa v mnoha směrech vý-jimečná.