Podrobný popis činnosti a složení arktických konvojů a jejich eskort během 2. světové války, kdy v rámci spojenecké pomoci přepravovaly válečný materiál do Sovětského svazu. Uvádějí se statistické údaje o množství a druhu dodávaného materiálu, počty ztracených lodí, některé jejich charakteristiky, zaměření jejich činnosti v konvojích, a popisují se okolnosti střetů s Němci, za kterých ke ztrátám došlo. Kniha věnuje značnou pozornost charakteru a problémům tohoto spojenectví a kriticky je hodnotí. Operace Barbarossa, přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941, vedla k tomu, že SSSR se doslova přes noc stal spojencem Západu, a jak se ukázalo spojencem obtížným, nebezpečným a náročným. Stalin zoufale potřeboval naftu, výzbroj a moderní technické vybavení, a jediný možný způsob, jak z Británie tyto materiály do SSSR dopravit, byla trasa vedoucí kolem Severního mysu a dál do Archangelska a Murmanska. Obchodním lodím hrozilo nebezpečí ze strany německých leteckých a námořních sil, a nebezpečné bylo i počasí.Autor nezpochybňuje myšlenku, že SSSR pomoc potřeboval, uvádí však řadu důkazů, že dodávky válečného materiálu, který se za cenu značných obětí materiálních i lidských podařilo do SSSR dopravit navzdory útokům německých letadel, hladinových plavidel a ponorek, často nebyly využity tím nejlepším způsobem. V sovětských materiálech se najde jen málo zmínek o tom, jaký význam měly výzbroj a materiál, dodané Británií a Amerikou, pro boj SSSR s nacistickým Německem. Na jiných bojištích samotná Británie i Amerika musely vystačit se starší a nedostatečnou výzbrojí. Navíc modernější prostředky, dodané do SSSR, přispěly (v podstatě podle očekávání) k tomu, že Sověti během studené války po celé půlstoletí okupovali východní a střední Evropu. Kniha Obětováno Stalinovi přináší již dlouho potřebné zhodnocení toho, zda spojenecká pomoc byla namístě, nebo zda dokonce nebyla kontraproduktivní. Autor knihy je jedním z předních historiků zabývajících se otázkami bojů na moři během 2. světové války.