Tohle už se nesmí nikdy opakovat! Tak zněl slogan, provolávaný po velkém vítězství, které se stalo důležitým principem sovětské domácí a zahraniční politiky. Vítězství v nejkrvavější válce v historii, kterého země dosáhla spolu se svými spojenci, ji stálo obrovité oběti.
Touha co nejrychleji zapomenout na hrůzy války a vyhojit zranění, která napáchala - stejně jako zakrýt chyby vedení země a vojenských náčelníků - vedla k propagační kampani, založené na obraze bezejmenného sovětského vojáka, "nesoucího na svých ramenou plnou tíhu boje s německým fašismem" a vychvalováním "hrdinství sovětského lidu".
Teprve koncem osmdesátých let mohla začít vycházet na světlo celá pravda o této válce. A to bylo také desetiletí, kdy vyšla kniha Mansura Abdulina. Co činí tyto paměti absolutně jedinečnými je to, že Abdulin sloužil v první frontové linii celý jeden rok, zatímco podle statistiky průměrný pěšák Rudé armády přežil na bojišti v první linii pouhých čtrnáct dní. a pak byl buďto zabit, nebo raněn. Díky takto dlouhé době získal Mansur obrovské zkušenosti, o které se s námi nyní podělil ve své knize.
Abdulin je talentovaný vypravěč a upřímně a prostým jazykem popisuje svůj život v zákopech. Věděl celou dobu moc dobře, že jatka, kterých byl nucen se zúčastnit, mu nedávají prakticky žádnou šanci na přežití. Jeho hlavním cílem bylo prodat svůj život co nejdráž, což znamenalo zabíjet druhé, zabít tolik nepřátelských vojáků, kolik jen mohl. Kniha se svou bezprostředností podobá pamětem českého důstojníka Otty Wagnera v jednotkách Svobodné Francie, překonává je však naturalistickým líčením kruté reality bojů na východní frontě, jež neměly na jiných bojištích druhé světové války pravděpodobně obdoby.